Máme nakročeno ke klientelistické Itálii

Konec Konců, 01.03.2004 - Devadesát procent poslanců si dělá ze současného zákona o střetu zájmů legraci, tvrdí David Ondračka z nonprofitní organizace Transparency International. Vláda ve jménu reforem zapomněla na závazek potlačit korupci ve veřejném životě. My jsme její paměť občerstvili – vypracovali jsme nový návrh zákona o střetu zájmů, konstatuje David Ondráček.
Návrh zavádí tři hlavní novinky: veřejný registr zájmů politiků, etickou radu a sankce za nedodržení zákona. Členy Nejvyšší etické rady mají být soudci, ministr spravedlnosti nebo poslanec, který je předsedou mandátního a imunitního výboru. Registr příjmů a zájmů, to je databáze, kterou by museli veřejní funkcionáři pravidelně doplňovat. Databáze by byla přístupná na internetu. Veřejná by byla daňová přiznání samotných veřejných funkcionářů, přiznání za osoby blízké by byla neveřejná.

Veřejných funkcionářů jsou stovky a jim blízkých osob tisíce. Kolik by stálo vedení databáze?
Kalkulaci nemáme. Zpracování údajů by nemuselo být drahé. Doplňování by mohlo probíhat elektronicky. Nemyslím si, že nárůst administrativních pracovníků by byl větší než deset lidí pro celou republiku.

Ne každá společenská oblast se upravuje zákonem. Proč chcete takhle upravit střet zájmů?
Veřejní funkcionáři mají sklon k zneužívání svého postavení. Nevyhnula se tomu žádná doba ani žádná země. Právní řád je tu na to, aby střet zájmů upravil. Osobně si také nemyslím, že zákon musí upravovat vše, hlavně co se týče soukromého práva, my však mluvíme o veřejném právu, o veřejných financích a veřejném zájmu. Ani dlouhá tradice demokracie, politická kultura a občanská společnost nejsou dostatečnou zárukou nezneužívání soukromých zájmů. I ve Francii nebo Velké Británii začali v posledních letech psát takovéto zákony.

Jak se chovají veřejní funkcionáři v evropských zemích?
Přestupky proti etice ve veřejné službě jsou brány citlivěji ve skandinávských zemích. Pro země, které přistupují k Evropské unii, je dilema, zdali se přikloní k těmto zemím, nebo klientelistickému modelu Itálie, Řecka či Španělska. Česká republika má bohužel nakročeno na jih.

S návrhem zákona o střetu zájmů přicházíte přesto, že v České republice již obdobný zákon platí…
Zákon z roku 1992 utrpěl při projednávání vyřazením vynutitelných mechanismů. Proto dnes neplní svou funkci. Stal se karikaturou, neobsahuje žádné sankce a přiznání politiků nevykreslují jejich skutečné zájmy. Dnes jsou politici povinni přiznat pouze své vedlejší příjmy a dary. Polovina poslanců a senátorů přiznání neodevzdá vůbec a velká část napíše, že neměla žádné vedlejší příjmy. Někteří přiznávají drobné dary (typu plnicího pera), což přiznávat ani nemusí. Devadesát procent poslanců si dělá ze zákona legraci. A takový zákon je horší než žádný.

Ani zákon, který předkládáte, nepočítá se zásadními tresty – maximální pokuta je jen 200 tisíc korun a židle veřejného politika není ohrožena vůbec. Proč nežádáte přísnější sankce?
Uvažujeme o sankci 200 tisíc korun, a to i opakovaně. Chápu argument, že pokud některý politik nakradl nebo se nechal uplatit miliony, tak výše sankce představuje drobné. Ale pak je to už trestný čin a má ho řešit trestní zákon.

Koho by se měl zákon týkat?
Poslanců, senátorů, členů vlády, zastupitelstev krajů a zastupitelstva Hlavního města Prahy, zastupitelstev obcí a městských částí s pověřeným obecním úřadem a potom vedoucích ústředních orgánů státní správy – například Nejvyššího kontrolního úřadu, Fondu národního majetku, České konsolidační agentury, Komise pro cenné papíry. Nechtěli jsme zákon rozšířit o všechny obce, protože v těch malých je někdy problém najít lidi do zastupitelstva a nechceme je odradit.

Jaké jsou reakce politiků?
První reakce jsou pozitivní, když se ale dovědí podrobnosti, jsou mnohem opatrnější. Chceme je přesvědčit argumentem, že nejde o zákon proti veřejným funkcionářům. Poslancům se také nelíbí, že o nich má rozhodovat Nejvyšší etická rada. A také, že některá omezení pro veřejné funkcionáře zůstanou platit i určitý čas po skončení funkce. Zákon by mělo vládě předložit ministerstvo spravedlnosti.

Ale hlásí se k tomu i ministr vnitra Stanislav Gross.
Bohužel taková vyjádření padají, i když žádný návrh připravený nemá. Obávám se, že jde o zbrzďovací taktiku.

Zákon předpokládá, že evidenční orgán si bude moci ověřit, zdali veřejný funkcionář ve svém prohlášení nelže. Oslovené osoby a organizace vyjma státních však nemají povinnost potvrdit nebo vyvrátit informace v přiznání.
U soukromé firmy je vynutitelnost menší. Mohlo by to narážet na jiné předpisy, například o obchodním tajemství. Ale nebude sloužit politikovi ke cti, když bude dělat pro soukromou organizaci, která nechce spolupracovat se státním orgánem?

Zákon by zakazoval veřejným funkcionářům angažovat se v reklamě a ve správních a dozorčích radách podniků, v nichž má stát nebo obec podíl.
Veřejná funkce dává politikům sílu. Není v souladu s veřejným zájmem, aby ta byla zneužívána ke komerčním zájmům. A v dozorčích radách by měli být najatí manažeři. Politici by tam nominováni být neměli, protože není jasné, zdali zastupují stát ve firmě, nebo firmu vůči státu. Odpor očekáváme hlavně na komunální úrovni.

V čem jsou stejné a v čem jiné návrhy zákonů o střetu zájmů v České republice a na Slovensku?
Stejná jsou východiska. Slováci jsou o trochu dál. V návrhu zákona dávají každé kategorii veřejných funkcionářů jiné povinnosti a v sankcích jdou až ke ztrátě mandátu. Oni to ošetřují ústavním zákonem, což je u nás neprůchodné. Slovenský model byl pro nás inspirací.